Téma týdne

Kudy kam

4. dubna 2018 v 14:13 | Martina
Je v celku obtížné začít s novou změnou, protože nejprve se k ní musí člověk odhodlat a především zkusit opustit minulost, až již byla jakákoliv.
Jestliže toužím po něčem novém, musím si za tím stát a nebát se udělat krok do neznáma. Obecně má samozřejmě člověk strach z neznámého, protože většinou neví, co čekat. Bojí se nového. Ale myslím si, že by něměl. Měl by trochu upustit uzdu své fantazie a otevřít ty dveře s novými možnostmi.

Přece jenom tu nejsme na všechno sami a vždy by nás měl někdo podržet, pokud tápeme a nevíme. Vždy jsem se hodně zajímala o psychologii, fascinovala mě. Co všechno se vynalezlo, na co všechno se přišlo, jak moc může být lidská osobnost komplikovaná a roztříštěná.

Minulý měsíc jsem měla těžký. Nechodím pravidelně k doktorovi, ale párkrát se mi v poslední době stalo něco, co bych asi nazvala jako záchvat paniky, úzkosti. Probíhal tiše, udělalo se mi zle, bylo mi na omdlení, brečela jsem, protože jsem nevěděla, co se se mnou děje. Volala jsem příteli, ten se mě stažil uklidnit a říkal, že přijede. Uvízla jsem někde na Žižkově a nedokázala se vrátit mezi lidi, nastoupit do tramvaje a jet zpět domů.

Je hezké, že mě svezl, ale dobrý pocit jsem z toho neměla. Je to sice nejbližší osoba, to nepopírám, miluji ho. Ale nemám pocit, že je ten pravý na řešení takových problémů. V tomhle jsme rozdílní. Nejsem věřící, ale stále dokážu v sobě najít takovou tu duchovní stránku, meditovat apod. On ne, vidí vše "prvotníma očima". Nevím, jak jinak to popsat. Zkrátka léčení přírodou mu nic neříká, byl vychován jinak.

Teď jsem asi trochu odbočila.

Myslím, že mi původně šlo o to, nebát se jít sám do neznáma. Nebát se pokračovat. A stejně tu pro nás někdo je. I když nemusí úplně pochopit, je tu stále pro nás, protože nás má rád a nedovolí, aby se něco stalo.

Řetězec

7. srpna 2015 v 20:23 | Marwi
Lidi, to bylo fakt náročný to vymyslet :D (cca přes 2 hodiny psaní)

Kdyby Adam, úředník, nespletl dokumenty, Filip by se nikdy nedozvěděl pravdu. Ale začněme od začátku.

Martina byla, dá se říct, obyčejná hnědovlasá holka, která před týdnem oslavila pětadvacáté narozeniny. Filip, její přítel, šel právě v ten den jako vždy v osm ráno do kavárny koupit dvě cappuccina a dva velké čerstvé loupáky. Martina v tu chvíli ještě spala, protože předchozí den měla kvůli hlídání své neteře Katky velký spánkový deficit. Filip jako vždy zabočil skútrem vpravo a vlevo a byl u malého domku se skromnou zahrádkou. Martina se mezitím probudila. Bylo 8:10.

Norman se v tuto dobu už nemohl dočkat svého oblíbeného pořadu a vesele se vrtěl, až si konečně udělal takový důlek, který vyhovoval jeho pozadí. Jana mu přinesla podnos s talířem plným lososa a chléb a poté, co Norman tuto snídani ocenil, šla rychle do práce, protože nestíhala. Popadla kabelku a zamířila z chodby ven na zahrádku. Přitom se ještě přehrabovala mezi obsahem její kabelky a hledala klíč od branky.

Pavla byla tak unavená. Včerejší schůze jí dala hodně zabrat, a proto byla ráda, když jí Katku Martina pohlídala. Lehla si vedle telefonu a vytočila Filipovo číslo.

Angelica

27. července 2014 v 22:59 | Kelii
Se vztekem jsem mrskl taškou na postel. Pak mě ale přemohl smutek, lehl jsem si na měkký koberec a rozbrečel se. Trvalo to dlouho, trápil jsem se, oni trápili mě. Co jsem mohl dělat? Mám příliš nízké sebevědomí na to, abych jim odporoval, abych přiznal, abych byl silný. Stále mě ponižují, pokřikují na mě, šikanují mě. Bojím se, moc se bojím, že mi něco udělají jen kvůli tomu, že jsem jiný. Ale je pravda, že se cítím být jiný. Já jsem někdo jiný. Jsem uvězněn ve vlastní kůži a měl jsem být někdo jiný. Však si počkejte, za dva měsíce dovrším plnoletosti a ze mě, Adama, se stane Angelica.

Padesát

16. července 2014 v 19:22 | Kelii
Dnes jsem přišla na zajímavý článek z jedné stránky, jedná se o 50 vzácných fotografií z minulosti, které jste nikdy jistě neviděli. No, já byla teda překvapená! A myslím si, že to celkem s tématem souvisí, jelikož tehdy byli oni ještě v tom vývoji ošklivého kačátka, až se nakonec stali uznávanými lidmi. Takže vám sem šoupnu přesnou polovinu fotek:
Takže pro začátek Barack Obama a jeho basketbalový tým na střední škole:

Můj blog

13. července 2014 v 15:14 | Kelii
Ahoj, po dlouhém smýšlení, jestli už nechám "blogaření" na pokoji nebo v tom budu pokračovat, jsem se rozhodla, že bych se toho neměla vzdát. Víte, ono je těžké tomu věnovat čas, jak se říká, ale záleží jen na vás, jestli tomu čas dáte. Když je teď to léto, tak bych si měla najít nějakou další činnost do zásoby a tohle je dobrý příklad, ne?
Pravda je, že mě nakoplo to, jak jsem si před chvílí kontrolovala statistiky blogu, jen tak. Prostě jsem se nudila, no a říkala jsem si: tak určitě bude návštěvnost na bodě nula, jako vždy byla. Ale ono to tak nebylo. Proto by bylo pěkné v tom pokračovat, když vím, že se sem někteří vracíte a za to vám moc děkuju.
Dám tenhle blog teda zase do kupy (nevypadá to slovo divně?) a pokusím se vám naservírovat, co byste četli a zkoukli rádi. Jen ještě něco - potřebuju vědět, co by vás tak mohlo zajímat. ;)

Ukradené kouzlo

17. dubna 2014 v 19:27 | Kelii
Když jsem otevřela ty obrovské těžké dveře z tmavého ebenového dřeva, věděla jsem, že ta známá vůně pohltí mé smysly a jako minule, před těmi 13 lety, mě vtáhne dovnitř. Pomalu jsem se až vznášela, zavřela oči a myslela jen na to, jaký jsem měla pocit i minule. Zažívala jsem radost, ale i smutek, protože nic netrvá věčně, a tak si to musíte užít. Jen je těžké se na to hned v tu chvíli soustředit, protože tu slast si uvědomíte až poté a prosíte, aby se vrátila zpět.
Moje srdce jako by ožilo. Osvítily mě paprsky z protější rozety a já překvapeně, s ústy dokořán vešla do té nádhery. Na rukou mi naskočila husí kůže a vlasy mi létaly všemi směry pod vedením průvanu. Ať jsem se koukla na jakoukoliv stranu, všude byly vzácné stránky svázané do obrovského díla s tucty příběhů, které mě vždy doprovázely celý život. Ten před, ten nyní a budou i ten poté. Přišla jsem blíž a jemně a pečlivě se dotýkala každé z nich. Byl to tak přenádherný pocit, vzrušující, příjemný!
Pak ale vše přerušil nepříjemný pípající zvuk v pravidelných intervalech a kouzlo zmizelo. "Chyťte ji!" slyšela jsem. Okamžitě jsem se rozběhla a popadla ještě pár rukopisů s vysokou hodnotou, zatočila vpravo, rovně a vlevo a odplížila se jako stín ven. Přeci nezůstanu s prázdnou ať mě chytí, nebo ne!

Výslech

1. dubna 2013 v 13:57 | Kelii
Něco trochu jiného, než normálně píšu. Ani nevím, jestli je to úplný konec ... Ostatně příjemné čtení, jsem zvědavá na Vaše reakce :)

"Schovává se za ty levný, barevný hadry. Všichni ji pomlouvaj. Ona to ví, ale nic s tím neudělá. Nechápu ji. Na jejím místě bych se sebrala a odjela pryč od tohodle nechutnýho města. I já už plánuju vypadnout, ale jediná koule přikovaná k mý noze je ta s názvem Škola. Hnusný a tmavý místo, kde se to přísnejma učitelema jen hemží. Jsou jak komáři. Nenechaj tě v klidu, v jednom kuse do tebe rejpou a vyžadujou se pozornosti. No jó, zasedli si na mě. A ona, ta kráva, se z toho může podělat, hraje si na hrdinku celý naší prokletý třídy. No viděl jste ji dneska?! Učitelka je na ní zasedlá, v jednom kuse ji vyvolává, když se každou chvíli hlásí. Husa. Bože můj, my víme, že je tak inteligentní! Hádám, že jí úča píše zadarmo jedničky!"
"Tak mi, slečno, povězte, co jste dělala tu noc na diskotéce."
"No co by? Prostě jsem pařila s kámošema, a pak jsem si všimla, jak se shluk nějakejch feťáků valil před diskošku a pokřikovali, že je tam mrtvá holka. Šla jsem tam a fakt, byla to ona. Nevim, kdo to udělal. Fakt nevim!"
"Co tvoji kamarádi? Kolik vás přišlo? Bylo mi řečeno, že čtyři."
"No to jo, byl tam Kuba, Filip, Míra a ..."
"A kdo?"
"A ... a Adrien."
"Proč jste to řekla tak ... pomalu?"
"No on ... nebyl s námi, byl ... byl s jednou holkou ..."
"Nebyla to ta v bleděmodré bundě, růžových šatech a žlutých kozačkách?"
"Ta výstřední holka? Jo, byla to ona, ale ... Ježiši!"
"Zabil ji!"
"Eh ... Já ... Já ..."
"Ale tys také předtím nedávala najevo, že ji máš ráda. Pomlouvala jsi ji. Ostatně lidé z diskotéky říkali, žes tam často nebyla a stále jsi měla provinilý výraz v obličeji. Také jsi nechtěla k výslechu ... Co mi k tomu řekneš?"

Čokoláda

25. března 2013 v 10:53 | Kelii
Možná se Vám nezdá, že bych psala přímo na toto téma, ale mým vlakem života je čokoláda! Popohání mě kupředu, když mám trable apod. Pro milovníky čokolády: nechte se inspirovat její chutí, pro inspiraci několik obrázků:

Adam a Alice

11. března 2013 v 19:31 | Kelii
Můj druhý článek na toto téma (Místo, kde chci žít). První viz. zde. Příjemné čtení především pro slečny. (-:

Přišla jsem z práce, položil klíče na stolek, kabát na věšák a tašku hodila na pohovku. Dále si umyla ruce, z lednice vytáhla oběd a strčila na tři minuty do mikrovlnky. Sedla jsem si ke stolu a čekala. Čekala dlouho. Byt byl prázdný, všude se rozprostíralo naprosté ticho. Dostala jsem strach. Už asi nepřijde. Když jsem však uslyšela klíč v zámku, spadl mi kámen ze srdce. Jen mi přišlo divné, že tam klíč tak nemotorně štrachá v zámku. Polilo mě horko. Cinkla mikrovlnka, ale já stále seděla jako přikovaná k židli. Po chvíli jsem se vzpamatovala, šla po špičkách ke dvěřím a opatrně nakoukla kukátkem. Naštěstí tam nebyl žádný chlap oblečený v pruhovaném svetru v kukle, ale Adamův kolega Richard. Rychle jsem odemkla. "Ahoj Alice, omlouvám se, že tě ruším o polední pauze, ale měla bys jet se mnou ..." začal rozhovor udýchaným hlasem. "Co se děje?" zeptala jsem se automaticky. "No, víš, jak Adam vozí toho starostu, žejo?" řekl a já si vzpomněla na minulý čtvrtek, jak se Adam zmínil o projížďkách starostovým autem. "Ano, to mi říkal. Co se stalo?" ptala jsem se ho vyděšeně. "Když prej zastavili u semaforů, přes přechod přeběhl nějakej chlápek v kukle a tmavě modrý bundě, střelil přední sklo a zase utekl." řekl a ještě stále rychle vydechoval. Udělalo se mi mdlo. Na chvíli se mi podlomila kolena, naštěstí byl Richard v pohotovostním režimu a stačil mě chytit. Silně jsem mu držela pravou ruku. "A co ... co se stalo Adamovi?!" ptala jsem se hystericky. Vypadalo to, že se mi to Richard bojí říct. "Snad ho ..." bála jsem se dokončit větu. Adam pro mě znamená vše. Já vím, že láska ve většině případech skončí, my už taky tak párkrát málem dopadli, ale já se s ním cítím vždy dobře. Miluje mě jako přítel, chrání mě jako bratr, rozesmívá mě jako kamarád. Proč by to najednou mělo skončit? Za jakým účelem? Jela by kamkoliv, kdyby jel i on se mnou. "Je v nemocnici, střelená ruka. Starostu kulka trošku poranila, ale s Adamem je to fakticky horší. Svezu tě." řekl uklidňujícím hlasem. Přikývla jsem, rychle zaběhla do kuchyně, jídlo z mikrovlnky zabalila, strčila do tašky, popadla kabát a klíče a běžela s Richardem k autu. Snad není pozdě. Zase vzpomínám na sobotu, kdy jsme s Adamem leželi na posteli jen tak vedle sebe, dívali se navzájem do očí, já se k němu pak přitulila a šeptala mu do ucha, že jediné místo, kde chci žít, je v jeho objetí.

Psycholog

11. března 2013 v 19:02 | Kelii
Po delší době zase téma týdne (-:


Když mi psycholog položil tuto otázku, dlouho jsem přemýšlel. Kde bych chtěl žít? Asi ve světě, kde nejsou nemoci, není strach, není nevěra, není žárlivost, není chudoba, není šikana a mohl bych pokračovat do nekonečna, jelikož takové zlé věci, jak my je označujeme, jsou tu stále. Ale když si představím svět bez všech těch špatností, i tak by se mi nelíbil. Vše by bylo takové moc přeslazené a myslím si, že by to byla i nuda. Tedy ne, že by se mi nelíbilo, kdyby ke mně kluci ze třídy zašli a začali si se mnou normálně povídat, než mě mlátit do břicha, když to nevidí učitel a pomlouvat mě, jak to dělají dodnes. Také holky ze třídy si mě vůbec nevšímají. Tedy, když nepočítám ji, tu milou dívku, která vždy nosí pletený měkký svetr a džínové kalhoty. Občas mi pomůže, ale já se nevzmůžu na ni promluvit. Chtěl bych být také zdravý, především bych chtěl vidět. Je těžké se bránit, když jediné, co vidíte, je tma. Chtěl bych to tak moc, ale jak říká otec, já si to nezasloužil. Po té nehodě jsem byl dva měsíce v kómatu, a když se probral, hlasitě jsem křičel, ať zmizí ta tma. Vždy jsem se jí bál. Nedává mi pocit bezpečí. Teď jsem ale odbočil od hlavního tématu. Vzhlédnu a vidím, jak v mém obličeji hledá psycholog stále odpověď. Nadechl jsem se a pověděl mu: "Chtěl bych být v takovém světě, který by mi otevřel náruč a dal mi tři jakési dárky. V jednom by byl zrak, ve druhém odvaha a ve třetím láska."

Flowers

14. února 2013 v 22:57 | Kelii
Hned mi přinesly tolik vzpomínek. Taky to udělejte, podívejte se na ně a zkoumejte je. Jaké vzpomínky vám tyto květy přínášejí?

Letní polibek

11. února 2013 v 21:13 | Kelii
Tvůj obličej mi nikdy nezmizel z paměti. Proč? Já nevím, jen vždy, když na tebe vzpomínám, hřeje mě u srdce. Mám takový pocit, jako bych měla z tohoto letadla vyskočit a vlézt k tobě zpátky do měkké postele, položit hlavu na tvou hřející hruď a spát podél tvého těla. Pamatuji si, jak jsme se poprvé potkali. Kráčel sis tak bezstarostně po mole, pak ses odrazil a skočil do té průzračné vody. Chvíli jsem tě hledala, pak ses vynořil, pohodil svými zlatými vlasy vzduchem a ponořil se znovu do moře. Přemýšlela jsem, jak upoutat tvou pozornost. Zvedla jsem se z osušky. Stejnak bylo velké horko a já se potřebovala ponořit do o pár stupňů studenější vody. Šla jsem tedy na molo, v ruce jsem ještě držela ty nové sluneční brýle, co mi dala kamarádka. Sedla jsem si na horká prkna opatrně a vzala si brýle. Příjemně jsem se uvolnila a chvíli tě sledovala. Ano! Jeden pohled a byla jsem v sedmém nebi, hned jsem se tiše zaradovala a trochu se na tebe usmála. Po chvíli, co jsi plaval, ses znovu na mě obrátil, byl to dlouhý pohled, využila jsem toho, zvedla se - a teď mrkej na tu ladnou chůzi, pomyslela jsem si. Věděla jsem, že se podíváš, tak jsem zkrátka šla. Stále vzpomínám na to, jak jsi můj obličej poprvé něžně chytl do svých rukou a věnoval mi tak dlouhý, romantický polibek. Také si pamatuji, jak jsme leželi vedle sebe tak nenuceně, pak ses ke mně najednou otočil, dlouho mě líbal a ... bylo to ...
Za pár minut jsem už doma, letadlo právě přistálo, už se lidé hrnou ven, s nimi se řadím i já. Už jdu jemně po schodech, teprve teď se rozhlížím kolem, dívám se do šedé noci, setkávám se se známýma očima, je to můj manžel. Vedle něj stojí mé dvě děti. Sluší jim to. I přesto, že je ho s láskou objímám, musím stále myslet na mého milého. Už to bude tak druhý rok. Přesně rok jsem vdaná za mého manžela. Prsty se mi obtáčí kolem jeho krásných vlnitých vlasů, děti mě také objímají. Najednou vidím v dálce jeho. Na tváři se mu objevil úsměv. Vždy si ho budu pamatovat, krásná vzpomínka na léto.

Útěk

17. srpna 2012 v 22:42 | Kelii
Tenhle starej článek jsem psala na téma Minulost:

Znáš svůj minulý život? Příběh se týká jednatřicetileté ženy, která vnímá jak sebe, tak svůj minulý život.

Vyběhla jsem z místnosti a položila si palec na krk. Tep byl pořádně rychlý a já byla už vyčerpaná. Jenže za dveřmi se ozvala
střela a těsně vedle mě proletěla velká stříbrná kulka. Velmi jsem se lekla, ale nevydala jsem ze sebe žádný zvuk, abych se neprozdradila. Pak jsem ale slyšela hlasitou chůzi po dlaždicích, řinčely řetězy a zvuk klíčů se přibližoval ke mně. Tak jsem opatrně vyběhla ven ze dveří a ocitla jsem se na tržnici. Všude byly slyšet výkřiky prodejců, které sdělovaly nejkvalitnější zboží. Trh byl přecpaný lidmi ze všech koutů světa. Bylo dusno a jak jsem se snažila prodrat mezi lidmi, postupně jsem cítila jejich zpocenou kůži, igelitky a také peří všemožných ptáků, kteří bezvládně visely na trámech stánků a na nohách měli připnuté žlutavé cenovky. Už mi bylo tak špatně, že jsem musela odejít. Ale nebylo kam. Zavřela jsem oči a chvíli opustila situaci, ve které jsem se vyskytla zcela náhodou.
Cítila jsem chlad, jako bych se propadla do ledového moře.

To je všechno :)

Kaňka na papíře s odkazem

13. srpna 2012 v 19:37 | Kelii
Tentokrát není začátek ani konec. Chci, abyste si zapamatovali pouhé šťastné chvilky.
Vzhledem k tom, že chci upoutat vaši pozornost, žádám o navštívení tohoto blogu:
http://originalguy.blog.cz/
Stojí to za přečtení. Tenhle autor je úžasný básník, tak se i vy smilujte a pusťte ho
mezi váš černobílý svět.

Koho potkala v mrazivé zimě

7. srpna 2012 v 19:51 | Kelii
Co dodat? Mám zas náladu na příběhy... (předem upozorňuji, že mazlíček není na začátku příběhu)

Co dodat? Z části si můžeme život malovat, ale ta druhá část nás stále pokouší. Jsou tu problémy. Jak by to bylo bez problémů? Znala jsem jednu milou slečnu. Jméno si už nepamatuji, tak jí budeme říkat třeba Anna. Anna byla černovlasá roztomilá dívenka a bylo jí čerstvých dvanáct let. Tehdy byly velmi bídné dny. Se svou matkou (otec se po nešťastné nehodě nevrátil zpět domů) bydlela v levném bytě, kde všude visely pavučiny, páchlo to tam plísní a celkově by si člověk nedokázal představit tam žít. Ale Anna musela. Její matka byla ke všemu přísná. Po dlouhé mučivé zimě se malý byteček doslova zničil. Bylo to na Vánoce. Kdo by měl ale vyprávět o Vánocích. Všichni v tomto chátrajícím kraji byli chudí! Každý měl právo alespoň na deku! Ale ne, ti nechutní bohatí lidé, co plánovali místo tohoto kraje postavit na jaře bulvár s drahými obchody byli krysy! To vám říkám. Nezajímali je lidi jako byli tito v kraji. Oni jen prahli po pečených holoubátkách a drahém zboží! Nicméně Anna už pomalu mrzla. Matka ji tedy poslala v ten chladný den osm mil na sever k obydlí bohatých pánů. Anna prosila, ať ji matka nechá, ale matka ne, chtěla peníze. Potřebovala je na opravu a také už byla ve špatném stavu. Vlastně všichni z kraje byli. Anna byla jediné mladé dítě, které by jim pomohlo. Všichni by na cestě zahynuli v mrazu. Anna se tedy velmi těžce dostávala přes namrzlé duny sněhu. Už se pomalu dostávala k osmé míli a zahlédla malý keřík, který se stále nakláněl silou větru, který Annu bičoval do tváří. Anně byla obrovská zima, zalezla tedy pod ten malý keřík a čekala na smrt. Už nemohla. Cítila, jak jí zamrzají prsty u nohou a celé tělo se třese. Najednou zahlédla pohyb na druhé straně keříku a leknutím se zabořila hlouběji do sněhu. Zahlédla malé štěně třesoucí se stejně jako ona. Zeptala se tím jemným hláskem: "Ahoj štěňátko malé, odkaď se to bereš?" A najednou zaslechla z dálky hrubý hlas, který vypovídal o zlém pánovi. Na to štěně zakňučelo. Anna si ho vzala do náruče, vstala a vracela se zpět k domovu. Nyní je jí 97 let a pomalu vzpomíná na mrazivé časy. Vypráví o malém štěňátku ...

Příběh Měsíce

23. července 2012 v 19:55 | Kelii
A další příběh :) ... (tentokrát ne s dramatickým koncem)

Někteří z nás jako malé děti toužili letět kreslenou raketou přímo na "ten šedý míč". My tomu po poznání vesmíru začali říkat Měsíc. Byla to pouhá malá planetka zkoumající obrovský prostor, který jí umožňoval se pohybovat, kde by chtěla. Ale ona se rozhodla pro zcela jiný cíl. Byla líná se pohnout dál. A tak si umanula, že bude poletovat kolem zářivé hvězdy, která se jmenuje Slunce. Jenže Slunce mělo už tolik poddaných, bylo jich opravdu velmi mnoho a nechtělo Měsíc přijmout. Měsíc zůstal sám. Byl velmi smutný. Celé dny bloudil tím velikým vesmírem a hledal, kam by zapadl. Jednoho dne se však doslechl v nedaleké galaxii, že se Slunce naštvalo a už do své soustavy nepočítalo planetku se jménem Pluto. Měsíc měl tedy šanci se dostat ke Slunci a požádat znovu o místo. Rychle se řítil celou cestou, až se střetl s jedním gangem, který se jmenoval "meteority". Lekl se jich, protože ho ty meteority začaly napadat a stále na něj padaly. Tehdy měl Měsíc na sobě ještě krásnou krajinku, ale meteority ho pořádně pobily, až zničily všechnu vodu a udělaly mu na těle krátery a jizvy. Měsíc jim na poslední chvíli naštěstí utekl a pospíchal přes smutné Pluto, mrzutý Neptun, hyperaktivní Uran, nebezpečný Saturn, velký a moudrý Jupiter, mužný Mars, krásnou živou Zemi, líbeznou Venuši a veselý Merkur ke Slunci. Zeptal se opatrně na novinky týkající se Pluta a možné práce ve Sluneční soustavě a očekával reakci. Tuším, že se velmi bál, ale Slunce se rozzářilo a s úsměvem ho seznámilo se Zemí. Měsíc vždy tajně Zemi obdivoval, a tak byl velmi šťastný. Tím celé jeho cestování skončilo. Nyní byl definitivně spokojen!

Jak to vlastně bývá

16. července 2012 v 18:48 | Kelii
Takže ... spoustu lidí čeká, že bych psala další potřeštěnej příběh s drastickým koncem, ale teď to ZASE měním. Téma je "Optimismus v dnešní době" a já vám chci zasvětit, co se děje v mém okolí. Začneme například kulturami. Už jste jistě slyšeli o mayském kalendáři, který údajně končí 21. prosincem 2012. Také se tu objevují filmy a dokumenty o konci světa. Klademe si otázky, zda se něco opravdu stane, či budeme čekat, co nás první zničí. Bude to vesmír? Naše Slunce? Pach z továren a nebezpečných elektráren? Zrádné viry odolné proti všem existujícím lékům? Nebo se zabijeme sami? Jistě jste si všimli, že vše směřuje ke konci. Náš konec je smrt. Ale nyní stále píšu o pesimistických věcech, které se také stále hromadí na internetu a uchvacují nás. Snaží se nás upozornit, abychom skoncovali s věcmi, které ničí "náš" svět. To slovo "náš" jsem dala schválně do závorek, jelikož my NEJSME středem vesmíru.
Teď si musím usmyslet psát více o optimismu, ale je to těžší, zdá se mi. Je tu však velmi mnoho věcí, ze kterých máme radost, které věci nám přinášejí lásku, útěchu, víru ...
Tak se radši obraťme k tomu lepšímu a nenechme se to "utéct"!

Cestovat, ale kam?

19. června 2012 v 13:15 | Kelii
Toto téma bych dnes pojala osobně. Jak by vypadalo mé cestování? Tedy, kdybych měla dostatek času a peněz, ráda bych se podívala nejprve do Itálie do Benátek. Benátky jsou nádherné romantické město a zvlášť ve filmech a dokumentech ukazují jeho krásu a kouzlo. Mít tu příležitost se projet na gondole a vidět krásné památky, to bych chtěla.
Následující by byla Paříž. Taktéž překrásné město. Koupila bych si křupavou bagetu a procházela se pod Eiffelovou věží.
Dále bych si koupila letenky do Londýna. Londýn jsem vždy chtěla navštívit. Projet se známým patrovým červeným autobusem, vidět budovu parlamentu, Big Ben. Zkrátka tu krásnou architekturu .... Ale co by následovalo pak?
Po tom, co bychom si prohlédli všechna města a místa, kam jsme chtěli? Já bych si fotky z tohoto zážitku nalepila do alba a ukazovala to svým dalším generacím. Co vy? :)

Příběh o kráse a její zastupitelce

11. června 2012 v 18:39 | Kelii
"Tak, můžete začít ..."
"Dobře. Jmenuji se Felony a jsem modelka. Je to pro mě neuvěřitelné povolání. Mám ho ráda, ale stres mě často ubíjí. Lidé si často myslí, že modelky jsou nafrněné pipiny, které zajímá více krása, než vzdělání. Ale u mnohých dívek to tak není. Jinak by jimi nebyly. Já jsem například vystudovala univerzitu se vzhledem na matematiku, fyziku a část chemie. A to opravdu není tak lehké. Ale zpátky k tématu. Hlavní je, že krása je sice pro nás nejlepší, když jste na molu, ale díky tomuto cíli chceme jíst zdravě a dělat všechny zdravé věci. Možná se vám to může zdát jako naprostá, pardon, pitomost, ale i tak chci nadále pokračovat. Pro krásu je třeba dělat mnoho věcí, ale pokud jsem modelkou, toto povolání má i jistý háček. Například to, že často cestujeme, vyvolává únavu. Dělají se kruhy pod očima a během přehlídky jedna z modelek usnula přímo na mole. Proto si dáváme speciální pokrmy a nápoje, abychom vydržely. Není to jen o fintění, to ne. Člověk může poznat spoustu nových lidí, pozná různé země a jejich kultury. Například Japonsko. Tam jsem se naprosto ztratila. Japonci to mají naprosto jiné. Ulice, nápisy, bilboardy, zboží, módu, kulturu ... Mohla bych pokračovat dále. Ale přes tyto věci mám tuto práci ráda. Krása zkrátka není jen těch 10 - 20%, ale obsahuje mnohem více. Jen si to musíme uvědomit."
"Děkuji vám, Felony!"

Vědma

31. května 2012 v 19:52 | Kelii
Chybí tu něco magického, tak tady to máte :)

"Paní Roseweillová, "začala vědma.
"Heleno."
"Heleno, ráda bych Vám pomohla, ale za dveřmi čeká spoustu zákazníků a jsou mrzutí, pokud jde o předbíhání!"
"Já vím, Violo, ale jen na chvilku ..." prosila Helena.
"Tak tedy dobře, přistrčte si tu mahagonovou židli ke stolu a začneme." přikyvovala Viola.
Helena tedy přistrčila židli k ručně vyřezávanému stolu, na kterém ležela na stojánku obrovská šedobílá koule, a okolo které byly postaveny matně zářící krystaly. I celá místost dávala najevo, jak je posvátná, díky svým tmavě fialovým stěnám bez oken, na všech trámech visel až na zem hedvábný šátek kouřové barvy a nad vstupními dveřmi z ebenového dřeva se tyčila obrovská lebka, ale nebylo poznat, z jakého zvířete byla.
"Ještě, jestli Vám mohu nábídnout, mám tu čaj, který jsem pojmenovala Čaj každého dne. Tady máte." podala Viola Heleně šálek a také se napila.
"Tak mi tedy podejte ruce a zavřete oči." řekla do ticha Viola a též zvedla ruce s všemožnými prsteny a zavřela oči.
Helena držela její ruce a zavřela oči. Jakmile je zavřela, začala cítit vibrující energii v rukou. Pak začala cítit pálení pod nohama a vyjekla. Viola jí pustila ruce a okamžitě z velké almary vytáhla hasící přístroj a všechen kouř pohltil oheň.
"Omlouvám se, už musíte jít!" řekla Viola.
"Ne, prosím, Violo, ráda bych pokračovala, snad ti to vadit nebude ..." prosila Helena.
"Tak tedy dobře, ale bojím se, že se stane něco horšího." souhlasila Viola.
Helena a Viola spojily ruce a zavřely oči. Najednou Helena začala cítit chvění a poté, když otevřela oči, vznášela se nad loukou plnou květin. Ale z dálky se řítilo tornádo. Zpozorovala, že na louce stojí několik vesnických domků, byl tu statek a malé děti si hrály s barevnými šátky. Tornádo se přibližovalo k vesničce. Helena křičela tak dlouho, ale nikdo ji neslyšel. Nakonec se přihnalo tornádo a domky se odtrhly od země. Děti plakaly mezitím, co je tornádo bralo do víru a trhalo na kusy. Tornádo se blížilo i k Heleně ...
To byl ten každodenní šálek čaje, který pila jak Viola, tak i Helena.

S Avionou kupředu!

9. května 2012 v 21:46 | Kelii
Prosadit si svou je občas obtížnější, než se zdá, ale když si věříš, dokážeš to :)

Jmenuji se Rachel, chodím na střední, kde to ale vůbec není pro mě lehké. Nosím brýle a jsem ve věku, kdy se mastní vlasy, tak si je stahuji levnou gumičkou. Pro senzační kluky na škole sice nejsem nic extra, ale zato mám většinu známek na 1-2, jen nechápu, proč to není atraktivní. Každý kluk se v tomhle období prohání za kdejakou hloupou pipinou a inteligentní holky ho nezajímají. Proč?
Po dni stráveném se svou novou kamarádkou Avionou jsem se ale dozvěděla horu důvodů, proč jsou tyto dívky tak atraktivní. S Avionou jsem se seznámila na sociální síti a dopisovala jsem si s ní asi tři měsíce. Po důkladném zjištění zajímavých informací jsme se sešly. Aviona je pro mě vzor. Má krásné vyčesané vlasy, úžasný makeup a k tomu dokonale padnoucí oblečení. Její vlasy se lesknou do rudě červené a místy vystínované do rezavé mědi. Nosí patku, ale přesto jsou na první pohled nejzajímavější oči. Překvapilo mě, že i ona v minulosti nosila brýle, pak je ale "odhodila" a vzala si fialové kontaktní čočky. Každého na ulici to ohromilo. Říkala, že bývala stejná jako já, ale postupně jí čím dál více vadilo, jak si z ní všichni utahují, a tak jednoho dne šly prý tajně s její mamkou do drogerie, tam nakoupily tuhle senzační barvu, všemožné stíny, novou řasenku, lesky na rty a rtěnky, linky a tužky... zkrátka celou sadu do makeupu a hned ten víkend se pustily do proměny. Aviona ze sebe prý nemohla spustit oči, ale její povaha zůstala stejná. Byla milá, jako vždy. Tak mi tedy doporučila vhodný makeup a jelikož moje matka neměla v lásce barvení vlasů, použily jsme Avioniny žluté příčesky a její doktor mi daroval nové, blankytně modré kontaktní čočky. Stále si pamatuji její větu: "Záleží na tobě, na tvých názorech, na tvé originalitě."

Mandlové oči vše zavinily

6. května 2012 v 21:17 | Kelii
Když už je neděle, mám tu pro vás další drama :)

Ava se sehnula a ze zaprášené země zvedla lízátko. Vyčistila ho od pšeničně barevného písku a položila na zelený ubrus od stánku s cukrlátky. Pak se ale ohlédla, jak za ní běží dva svalnatí muži. Jeden držel sáček s barevnými bonbóny a druhý na něj volal, aby je vrátil. Druhý muž byl nejspíše obchodník. Okolo krku a pasu měl silně utaženou zástěru, černé husté vlasy mu vály do větru, kapičky potu mu sjížděly po hrdle a bicepsy se dle pohybů rukou střídaly v síle. První, lupič, stále hekal z námahy, bronzově snědá pleť se odrážela od slunce, špinavé ruce, zrzavé dlouhé vlasy ...
Za chvíli však do ní vrazil muž s lupem, Ava propadla jeho těžkému tělu, spadla na cukrové tyčinky a gumové žížalky. Cítila na sobě jeho upocené tělo. Zdůrazňovalo kontrast mezi jeho bronzovou pletí a její sněhové bílou. Ze všeho nejvíc se zamilovala do jeho očí. Byly do romantických mandlových tvarů. Čokoládově hnědé. Na delší chvíli se v nich ztratila. Cítila teplo, slast. Vnímala také jeho kouzelný pohled, nádherné rty tvaru srdce. Jakmile však na ni spadl, cítila obrovskou bolest. Bolest v sobě, uprostřed těla ...
Ležela se zavřenýma očima. Slyšela jen křik. Mnoho nářků o jejím těle. Lidé ji nutili se nedívat. Ona však musela podlehnout, chtěla vědět, proč. Pomalu otevřela oči, oči plné lásky se však změnily v uvadlou růži, když zjistila, co jí leželo blízko u srdce. Byla to láska splihlá s dřevěným kůlem. Kůl byl celý od krve. Její krve. Ale ona stále cítila tu radost. Tu vůni sladkostí ...

Zbývá necelá minuta a světlo sílí

18. dubna 2012 v 15:53 | Kelii
Pouze vymýšlím :)

Kdo z nás by věděl, že takto dopadneme? Zabíjet pro nic za nic. Přát někomu něco špatného...
Ano, vím, že i já nejsem dokonalá, ale i tak se snažím pomáhát. Nač ty hádky? Vždyť jeden
druhého bijete a zabíjíte a jak si pak myslíte, že dopadnou jejich rodiče? Jejich matky si přec
trpělivě připravovaly chování ke kojencům, vydržely tu tíhu porodu, jen aby vyšlo na svět jejich
milované dítě a tedy, až dovrší toho věku, lidé ho nemilosrdně bodají do srdce.
Jakmile dokončíte svou činnost a oni jen bezmocně leží na zemi vymáčeni ve své vlastní krvi a vy
se zlostně smějete, už vás nevidí. Vidí pouze bílé světlo doprovázené pravidelnými křečmi, které
však postupně zpomalují a tep srdce už běží jen v dlouhých intervalech.
Sanitka houká, ale on jen leží, nechá se uchopit na měkká lehátka a odvézt do vozu. Nevnímá ani
píchnutí kanyly a pomalu vydechuje. Už jsou tu, ale on však jen málo dýchá, zbývá mu necelá
minuta života. Lidé, kteří si zvolili, aby pomáhali, mu navlékají všemožné jehly, ale on necítí nic.
Před očima se mu hemží všemožné obrazce, lidé, které znal. Od začátku až do konce, vidí světlo ...

Psí vzpomínky

10. dubna 2012 v 17:48 | Kelii
Něco na způsob pohádky s happy endem :)

Bylo velikonoční pondělí. Janička s babičkou barvily vajíčka a maminka mezitím pekla jejich oblíbenou kakaovou buchtu.
Jakmile Janička domalovala poslední vajíčko, vzdychla a začala se válet na polštářcích. Byl to už známý signál, že něco chce. Maminka tedy svolila, aby mohla jít Janička ven. Ta tedy s radostí vyběhla, ani nebyla vidět únava. Jenže za stromem číhal Eda, sousedův syn. V ruce držel pomlázku a v druhé kousek mazance. Jakmile Janička vkročila na cestičku, Eda ji popadl a práskl pomlázkou na zadek. Janička vyjekla a rychle se rozeběhla. Když se tak honili, vzbudili i malé štěňátko sousedovic Alenky. Alenka chodila do místní školy, byla už ve třetí třídě jako Janička a vědělo se, že štěňátko našli zrovna cestou ze školy před rokem. Byla to fenka a dali jí jméno Eliška. Prý byla dříve v útulku, ale jelikož jí nedávali najíst, utekla.
Tak ji tedy vzbudili a Eliška začala štěkat. Čím dál více chtěla s nimi běhat, vodítko se ze špalíku uvolňovalo, a nakonec spadlo do trávy a Eliška vyběhla. Chvíli si s dětmi hrála, ale pak odběhla za keříky a děti si hrály dál.
Už bylo odpoledne a Janička, babička a maminka svačily. V tu chvíli ale vrazil do světnice Eda a křičel, že prý Eliška utekla. Všechny tři přestaly jíst a okamžitě vyběhly z chatky. Eliška se nenašla. Janička a Eda prohledávali keře a houští a Alenka se svojí maminkou a ostatními prohledávali náměstíčko. Jenže Eliška nikde. Stále ji volali: "Eliško! Eliško!" nebo "Dostaneš piškotek! Elí!" Ale Eliška nikde. Tak se tedy vydali dále a do lesa. Na cestě potkali Alenčina tatínka s velkým ovčákem Harinem. Když se to táta dozvěděl, uvolnil Harina z vodítka a se slovy "Běž Harine, najdi Elišku ..." se Harin rozběhl do lesa. Celá vesnice se rozeběhla za ním a Harin stále kličkoval dál.
Po desetiminutové cestě byla většina unavená, a tak šli jen ti, kteří ještě mohli. Harin spokojeně běžel dále a po dalších desetiminutách s ním běželi už jen Janička, Eda, Alenka a Vojta, Alenky šestiletý bratr. Nakonec všichni udýchaní šli pomalu za Harinem, který zabočoval k útulku. Všichni se podivili a Vojta pomalu povídal: "Proč útulek? Eliška odtud přece utekla ..." Ale když došli na dvůr útulku, viděli, o co se jedná. Eliška stála u klece s podobnou psí holčičkou. Stále na sebe štěkaly a kňučely. Na druhém konci byl starý pán, asi chovatel a stále se usmíval. Najednou z ničeho nic promluvil, ať si ji vezmou, že je to prý Eliščina kamarádka Jimmie. Tak si ji tedy děti vzaly a cestou zpátky se spolu nejen Eliška a Jammie hrály, ale přidal se i Harin a ostatní z vesnice.

Musím se bránit!

5. dubna 2012 v 21:25 | Kelii
Začnu zase příběhem a zkusím vymyslet něco všedního.

Sedím na čisté posteli, hladím drahý samet a představuji si budoucnost v tomto velkém apartmá.
Jenže vždy se to musí pokazit. Spolu s mým přítelem přijede i má budoucí tchýně. S Adamem
se hodláme vzít, ale ještě mě nepožádal o ruku. Dnešek mám na to, koupit si krásnou krajkovanou
halenku z toho obchodu na rohu. Vím, je velmi velmi drahá, ale proč nevyužít příležitosti, která
bude jeden ze světlých bodů mého života? Tak se tedy zvedám, beru koženou kabelku, obouvám
si drahé kozačky a bouchnu dveřmi od pokoje číslo 7. Je to mé šťastné číslo, tak snad budu mít
opravdu to štěstí dnes večer.
Vycházím z pěkného, žlutě natřeného čtyřhvězdičkového hotelu a kráčím ulicí na hlavní třídu.
Teprve tam mám možnost si vybírat ze stovek předraženého zboží a drahých značek. Zatočím se
na patě a stojím u semaforu. Do očí mi svítí zelená a já vycházím. Letní slunce mě zdraví z výšky
a já na oplátku hledím na oblohu přes mé sluneční brýle. Pruhovaná sukýnka se vlní při jemném
vánku a já si užívám to teplo, cítím se lehce. Objevila jsem se na začátku hlavní třídy a kráčím
mezi všemožnými obchody s oblečením, doplňky, časopisy, a tak dále...
Stoupnu si před výlohu se spodním prádlem a vidím tak nádhernou košilku. Hned kráčím do obchodu.
Do obličeje mi zavane klimatizace a beru si bílou košilku velikosti S. Jsem drobounké postavy, ale i
tak mi to nevadí. Jsem v kabince, ale jakmile se kroutím do té košilky, spadnou mi náhle vínové
kalhotky. Popadne mě horko a rychle si je nandavám, jenže někdo šátrá pod dveřmi kabinky a bere
mi je z rukou! Cítím se tak strašně, že vyřknu slova: "Ty úchyle! Ty debile! Pusť to, ne kreténe!"
Pak mě popadne za nohu, ale v zápětí se ozve křík a otevřou se dvířka. Nemám na sobě nic než
podprsenku a kalhotky! Rychle si košilkou zakryji intimní místa a podívám se před sebe. Mé vínové
kalhotky drží můj přítel ...
"Leo-no? Ty-jsi-ta-dy?" vykoktá ze sebe Adam s provinilým výrazem ve tváři a začíná se červenat.
Dostala jsem snad největší vztek a rázem mu přistála facka na obličeji: "ADAME, TY JEDEN DEMENTE!
CO SI TO DOVOLUJEŠ???!!!"
Vytrhla jsem mu kalhotky z rukou, zbrkle na sebe natáhla sukýnku a tílko a vyběhla z obchodu s
brekem. Měla jsem právo to udělat, mám přeci svobodu slova, ale stále se cítím nepříjemně.
 
 

Reklama