Řetězec

7. srpna 2015 v 20:23 | Marwi |  Téma týdne
Lidi, to bylo fakt náročný to vymyslet :D (cca přes 2 hodiny psaní)

Kdyby Adam, úředník, nespletl dokumenty, Filip by se nikdy nedozvěděl pravdu. Ale začněme od začátku.

Martina byla, dá se říct, obyčejná hnědovlasá holka, která před týdnem oslavila pětadvacáté narozeniny. Filip, její přítel, šel právě v ten den jako vždy v osm ráno do kavárny koupit dvě cappuccina a dva velké čerstvé loupáky. Martina v tu chvíli ještě spala, protože předchozí den měla kvůli hlídání své neteře Katky velký spánkový deficit. Filip jako vždy zabočil skútrem vpravo a vlevo a byl u malého domku se skromnou zahrádkou. Martina se mezitím probudila. Bylo 8:10.

Norman se v tuto dobu už nemohl dočkat svého oblíbeného pořadu a vesele se vrtěl, až si konečně udělal takový důlek, který vyhovoval jeho pozadí. Jana mu přinesla podnos s talířem plným lososa a chléb a poté, co Norman tuto snídani ocenil, šla rychle do práce, protože nestíhala. Popadla kabelku a zamířila z chodby ven na zahrádku. Přitom se ještě přehrabovala mezi obsahem její kabelky a hledala klíč od branky.

Pavla byla tak unavená. Včerejší schůze jí dala hodně zabrat, a proto byla ráda, když jí Katku Martina pohlídala. Lehla si vedle telefonu a vytočila Filipovo číslo.



"To snad není možné! Nemůžete dávat pozor?!" "Velice se omlouvám! Nesmírně spěchám!" zvolala Jana a utírala Filipovi jeho mužnou hruď kapesníčkem už tak nasáklým cappuccinem. "Alespoň ty loupáky se nerozmočily." řekl s povzdechem a chytl ji za ruku. "Nemusíte si dělat škodu, to se občas stane. Omouvám se, že jsem na Vás tak vyjel." povzdechl si znovu Filip.

Martina mířila do prosklenné předsíně, odkud bylo vidět na jejich malou, ale přesto pěknou zahrádku. Jakmile ale otevřela dveře, zůstala stát jako solný sloup a zírala na to, co viděla. Tak tohle je poslední kapka, Filipe, pomyslela si. Rychle odběhla zpět do ložnice a ze skříně vytáhla napůl sbalenou cestovní tašku.

Filip si předchozí den zapomněl mobil v práci, tudíž šuplík, ve kterém byl, neustále vibroval.

Normanovi klesla ruka na zem a s hlasitým chrápáním se přetočil na bok. Důlek už nebyl důlek, ale to mu nevadilo. Hlavně, že prášky zabraly.

Iveta s hlasitými ozvěnami podpatků dorazila do budovy, stihla už zavírající se výtah a pozdravila spolucestující. Potom, co dorazila do patřičné kanceláře a usadila se, aby počkala, slyšela tiché vibrace.

"Co tady ještě děláš?" zvolala náhle Adamova matka. "Máš dnes schůzi? Máš! Tak co tady ještě flámuješ?" "Mami, ty to nechápeš, nemůžu najít ten papír." "A který?"

Martina už vyrazila zadním vchodem, nasedla do auta a rozhodla se nevracet. Už ne.

Jana přišla do práce pozdě, znovu. Dostala vyhazov.

Iveta byla odjakživa netrpělivá a velmi zvědavá. Podívala se na hodinky. 8:19. Má ještě dost času. Ten trouba Filip přijde určitě až za půl hodiny, říkala si. Zaměřila svůj pohled na vibrující stůl, zaťala na opěradle ruce v pěst a nahrbila se jako mlsná kočka.

Adam mezitím sprintoval ulicemi a hledal číslo domu 41.

Filip dorazil do prosklenné předsíně a ihned zahnul do malé koupelny. Viděl, že dveře do ložnice jsou otevřené a dveře od skříně taky, tudíž usoudil, že Martina už vstala a je v kuchyni, kde mu chystá oběd do práce. "Zlato? Jsi vzhůru? Potkal jsem paní sousedku. Víš, tu blondýnu. Nemůžu si teď vzpomenout na jméno, ale každopádně jsme do sebe narazili a ..." Na chvíli ztichl. Neslyšel cinkání lžiček, ani žádné praskání odporu staré pánve k olivovému oleji. Pomalu přecházel obývací pokoj vedoucí do kuchyně. "Marti? Nejsi zase rozzlobená, že ne? Vylil jsem nám kafe. To se stalo, nic víc jako ... jako minule. No tak slyšíš mě?" Vešel do prázdné kuchyně. Sporáku se nikdo od včerejšího večera nedotkl. Uprostřed byla stále skvrna od mastných palačinek, ale jinak bylo všude uklizeno. Rychle přeběhl do ložnice a objevil vyklizenou skříň a cestovní taška nikdy. "Zatraceně!"

Iveta už si prohlížela dotykovou Nokii. Šest nepřijatých hovorů. Nějaký "Instalatér". To určitě. Iveta tohle moc dobře zná. Pamatuje se, jak si s Normanem hráli na instalatéra. Ta chuděra Jana, nebo jak se jmenovala, nic netušila. Potom, co vše zjistila, byla emočně na dně. Slepice. To si neumí přiznat, že jim manželství už dávno neklape?

Jana seděla na lavičce v parku a poprvé po dvou měsících si zapálila. Od té manželské krize už uběhly dva měsíce? Vážně? Pomyslela si. Koukla na mobil. 8:25. Prášky určitě zabraly. Ta červenovlasá žena z klubu jí to doporučila, že to už zkoušela a vyšlo to.

"Haló? Tady Adamova matka. Omlouvám se, zase se zpozdil ... to víte, úředničina není lehká věc ... promiňte, Filipe, musím do práce."

Filip seděl smutně u stolu a zíral na prasklou dlaždičku na zemi. Teď už nemá nikoho. Nemá rodiče, nemá přítelkyně. Kdyby si alespoň vzpomněl, kam dal mobil. Místo toho musí brát pevnou linku, která stojí strašně moc.

Normanovi se zastavil dech. Kamera to zpozorovala.

Iveta nervózně bubnovala prsty na opěradle, až svými dlouhými nehty vytvářela drobné rýhy. Je to jako závislost na drogách. Musela vytáhnout speciálně upravený mobil a kouknout se, co se nového stalo. Sice úpravy stály dost peněz, ale chtěla vědět, co Norman právě dělá. Tomu, co ale viděla, nemohla uvěřit. HD kvalita byla super, akorát že teď jí nahnala strach, protože bylo zřejmé, že se mu hrudník nehýbe. Co ... co budu teď dělat, pomyslela si.

Adam mezitím doběhl zcela zpocený k domku se skromnou zahrádkou, otevřel branku, prošel verandou a zazvonil na zvonek.

"Jana." řekla tiše Iveta, když přišla za "těmi správnými chlapy", jak jim ráda říká. "Má GPS v mobilu?" zeptal se svalnatý muž. "Ano, viděla jsem její mobil." "Její číslo?" zeptal se bez mrknutí na Ivetu a jen si zapisoval údaje do notesu. "Počkejte, mám to tu napsané, hned to bude." odvětila spiklenecky Iveta.

Janě začalo docházet, co udělala. Dostala strach. Musela utéct. Bála se přiznat se. Otevřela kabelku, vyndala mobil a vytočila Martiny číslo. Po chvíli monotónního vyzvánění se ozval hlas. "Jano? Co se děje?" "Provedla jsem něco hrozného! Já-já nevím, co dělat!" začala brečet Jana. "Jsem už za městem, ale můžu tě vyzvednout, jestli potřebuješ." "Já-já ..." ztrácela Jana hlas. "Kde jsi? Přijedu tam."

"Jste to vy! Mám pro vás úžasnou zprávu! Našel jsem Vaši matku!" vykřikl na Filipa Adam. Byl pozván dovnitř. Po dlouhých pěti minutách rozčilování a hledání správného dokumentu Adam začal: "No jelikož jsem to asi zapomněl, tak Vaše matka je paní Jana ..." Náhle se mu zastavil pohled na jednom papíře. Filip nervózně zakašlal. "Ehm?" zvedl Adam polekaně hlavu. "Paní Jana ... ?" "Pa-pa-paní Jana ..." vykoktal Adam. "Děje se něco, příteli?" pokusil se říct jemně Filip. "Je tu ... zatčení mé ... mé matky."

Martina jela co nejrychleji mohla. Konečně dorazila na ujednané místo a viděla Janu, jak na ni mává. "Děkuji, moc děkuji!" zvolala s brekem Jana. Pár minut bylo naprosté ticho. Dojely na dálnici. "Kam?" řekla Martina. "Kamkoliv daleko." odpověděla jí Jana. Políbily se a pokračovaly po pravém pruhu.

"Hej, červenovlásko, nalej mi ještě trochu té šťávy!" zvolal jeden opilec. "Cože se tak po ránu opíjíš, drahoušku?" zeptala se. "Trable se ženou. Přiznávám. Někdy bych ji nejradši i zabil za to, jak ze mě mámí prachy." odpověděl jí a poklesl hlavou. "Tady v klubu máme takové tajemství na manželský krize, brouku." pověděla mu koketně a zašátrala v kapse. "Jak ty se jmenuješ?" chtěl vědět opilec. "Jsem prostě," podala mu lahvičku se spolehlivým nápojem. "Adamova matka."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama