Říjen 2011

Pár volných dessů

30. října 2011 v 10:37 | Kelii
Tady je pár volných dessů. Jestli je chcete, napište do komentů. Jen jsem si tak experimentovala :D



Aspoň jestli se vám to líbí... :)

A je šťastná

25. října 2011 v 17:42 | Kelii |  Téma týdne
"Pomóc! Spadnu! A to mám závratě!" Moje dcera je vždy tak starostlivá. Jsme kapky a přišel náš čas. Mraky, na kterých bydlíme se začínají šedit. Už jsme moc těžké, tak nás musí shodit, aby to byly zase ty jemné, mrňavé mráčky. "Notak mami! T mi nepomůžeš? Já se opravdu bojím!" "Neboj," řekla jsem jí. "tohle je náš koloběh. Stejně spadneme. Ale pak se zase dostaneme nahoru, akorát na jiný mrak." vysvětlila jsem jí. Jenže se ještě víc rozbrečela, ale pak ztichla a pohlédla na mě svýma velkýma očima. "Mami, co je ten koloběh?" Zamyslela jsem se, abych jí to nejlépe vysvětlila. "Spadneme dolů. Můžeme padat kamkoliv, ale nejdůležitější je spadnout do řek. Pak se u prvního vodopádu vypaříme do oblak, nebo zůstaneme v řekách navždy." Malá kapka se usmála. "Už tomu rozumím! Jsem šťastná!" Ohlédla jsem se, ale v rychlosti mě popadla za ruku a skočily jsme za ostatními kapkami. Byla to nádhera. Cítily jsme dotyky větru. "Mami?" "Ano zlato? Copak zrovna v téhle chvíli potřebuješ??" Sice jsme padaly, ale byla v klidu. "Co je to déšť? Jeden kluk řekl, že je velký déšť. A já chci vědět, co to je." Usmála jsem se na ni. "To jsme my. My kapky tvoříme dohromady déšť." Také se usmála. "Mami, těším se, až budeme zase padat. Už se nebojím." Obě jsme se skutálely do řeky mezi ostatní kapky. Tak jak déšť vnímají jiná stvoření? :)

Diamantová slza

17. října 2011 v 14:29 | Kelii |  Téma týdne
Pomalu kloužu. Asi za pár sekund budu plout vesmírem. Rabín dokončil poslední slova. Uslyšela jsem pláč své matky a mých sester. Velká rána přerušila mé pomalé dýchání. Cítím lehkost, která se mi nedostala po celou dobu svého krátkého života. Rakev se se mnou obrací vzhůru. Snažím se z ní dostat, ale oni si naneštěstí vzpomněli na páčku, kdyby náhodou má mrtvola chtěla utéct. Jak směšné. Copak nevěří na další život? Proč mě tu zamkli? Vždyť jsem pořád naživu! Já žiju!
Ale nikdo si toho nechtěl všimnout. Všichni odvrátili zraky od budoucnosti, kterou mi mohli naskytnout. Jsem sama. Sama v celém vesmíru a má rakev pluje neznámými galaxiemi, jako kdyby hledala, kam se utábořit po těžké cestě. Mám naději? Ta naděje, po které toužím se ode mě vzdaluje každou sekundou, minutou...
Nejhlubší vzpomínka je z mých dvou let. Viděla jsem je. Moji praví rodiče. Pamatuji si ty dlouhé, vlnité, nazrzavělé vlasy. Matka mě milovala, ale vzali mě jí. Od té doby jsme se už nesetkaly. Co když čeká na můj návrat? Diamantová slza mi stéká po obličeji. Je to slza hořkosti a smutku. Zajímá někoho můj život. Dvířka se dají těžko otevřít, ale přece jsem našla škvíru, kam utábořit své zvědavé oko. Vidím tu nádheru všude kolem. Kroužím kolem obrovského Neptunu. Ani jsem nevěděla, že to není jen míč kroužící kolem Slunce. Je to obrovská planeta, na které vymřel život... Počkat! Za tmavými mraky se rýsuje postava člověka. Ten člověk je odhadem žena. Má dlouhé, vlnité vlasy... Až tu budeš plout se svou lodí, stav se pro mě.

Ivanka si je vzala

10. října 2011 v 17:53 | Kelii |  Téma týdne
Příběh o dívce, které život kamarádku vzal a o pastelkách
Cesta ze školy vedla parkem. V korunách stromů jsem se jako malá schovávala a dováděla tu s Ivanou. Chudinka. Měla strašlivou nehodu na lyžích a nezvládla to. To jí bylo teprve jedenáct! Spolu jsme si v supermarketu koupily barevné pastelky. Měly snad všechny barvy. Teď už je tam nemají. Byly asi moc oblíbené. Když jsme je poprvé viděly v horním regálu, Ivana si myslela, že vystavili v tom regálu duhu. Hned je chtěla. Jenže na ně neměla. Peníze sloužily na zaplacení obědů, které Ivana zapomněla zaplatit. Tak jsem jí nabídla, že je zaplatím. Ivana byla ráda. Při cestě domů jsme si daly závod, kdo z nás dorazí první k brance. Byla jsem první. Ivanka ale velmi dobře sportovala, jen ji dnes bolel kotník.
Dnes jsem dorazila už čtvrtý den domů sama. Je mi smutno. S nikým ve třídě jsem si tak dobře nerozuměla jako s Ivankou. Teď mám ty pastelky špinavé, od bílé po červenou jich je pohozených v Piškotově pelíšku, pár je narvaný do tlustých sešitů z minulého roku a zbytek jsem dala Ivance do rukou v nemocnici, když jsme se viděly naposled.
Chci k ní. Ona mi tak chybí. Oblékám si kabát a do batohu si beru v igelitu všechny mé pastelky. Jízda autobusem trvala přesně patnáct minut. Ze zastávky se jde jednou ulicí doleva a pak přes přechod se zatočí do prava. Tady se rozléhá na velké ploše hřbitov. Ivančin hrobeček leží přesně vedle paní Pejchalové z baráku a prarodičů Matyho ze třídy. Staré a zvadlé kopretiny, růže, orchideje a vlaječky s pozdravy "Milované Ivance" nebo "Jsme s tebou a ty s námi" jsem vyhodila do velkých kontejnerů. Na čerstvou hlínu jsem položila igelitový pytlík s pastelkami. Dnes měla narozeniny, tak ať není smutná, že nic nedostane.